Eliška Bučková

Pocházím z Moravy, z velké, věřící rodiny, tak jsem nikdy nebyla zvyklá na samotu. Přesto jsem se tak občas cítila. Ve srovnání se svou starší, krásnou sestrou jsem mívala pocit, že dostávám horší věci, chtěla jsem zaujmout, měla jsem větší potřebu ujištění o lásce. Já sama byla kudrnatá, s brýlemi, cítila jsem se nějakým způsobem horší. V 9. třídě nastala změna, kdy jsem se ostříhala na mikádo, brýle vyměnila za čočky a najednou jsem na sebe strhávala více pozornosti. Stala jsem se dravější a otevřenější a začaly si mne všímat modelingové agentury. Nejdříve přišel výjezd do Malajsie, poprvé v životě bez rodiny, nikdy předtím jsem nikam neletěla, neuměla anglicky… Záhy po návratu jsem hned cestovala do Athén, kde mne ale přeměřili a na vlastní náklady poslali domů, protože jsem nevyhovovala jejich požadavkům. Bylo těžké to ustát, vše jsem se učila sama, nikdo mi neříkal, jak mám reagovat, jak to ve světě modelingu chodí. Byla jsem zklamaná. A pak mne maminka přihlásila do Miss, kam jsem ani vlastně nechtěla – a už vůbec jsem nechtěla vyhrát, což se však stalo.

Nastalo období, kdy jsem žila v Praze. Nikoho jsem tam neměla a kdykoli jsem přijela domů, přišla jsem rodině smutná. Začalo to asi půl roku po mém vítězství v České Miss. V médiích se objevil nějaký článek, že jsem tlustá, a proto nemám nabídky na přehlídky. To mne tehdy hrozně ranilo a já začala extrémně hubnout. Za měsíc a půl jsem měla dole dvanáct kilo, denně jsem přijala tři sta kalorií, což má jedna Cola. Potřebovala jsem shodit hned, proto jsem volila tento nezdravý způsob. Mé sebevědomí klesalo, naopak narůstalo hádek s tehdejším přítelem, odcizovala jsem se i své rodině. O mé nemoci nevěděl nikdo. Před rodinou jsem se rýpala v jídle, aby to vypadalo, že jsem jedla. Ale všichni tušili, že se něco děje.

Začala jsem brát antidepresiva, které jsem měla od kamarádky, odbornou pomoc jsem ale nehledala, nechtěla jsem přiznat své problémy. Onemocnění mentální anorexií jsem si připustila až po dvou letech. Chtěla jsem se líbit novému partnerovi a jeho rodině, proto jsem si sehnala trenéra a výživového poradce. Za pět měsíců jsem přibrala jedenáct kilo. Byla jsem spokojená a jsem i nyní, mám novou práci, nového partnera, baví mne posouvat své hranice. Samozřejmě mne mrzí, že se to dotklo mé rodiny i mého bývalého partnera. Měla jsem i chvíle, kdy jsem nerozuměla tomu, jak to Pán Bůh může dovolit. Ale svou nemoc nevyčítám nikomu, byla to má volba, jak se budu chovat. A jsem ráda, že o této zkušenosti nyní mohu mluvit, i pomáhat ostatním dívkám.