Ivan Bartoš

Jsem ten typ člověka, který neumí moc vypnout a je pořád v jednom kole. Od studií v Praze jsem měl velké očekávání a skočil do nich doslova rovnýma nohama. Nakonec jsem dělal dvě školy najednou a ještě si k tomu přibral práci na plný úvazek… A mejdany, které zaplňovaly tak nějak zbytek času. Kdo chce kam, pomozme mu tam.Moje tělo si někde kolem 25. roku najednou řeklo dost. Poprvé se mi to přihodilo v obchoďáku. Najednou se mi udělalo zle od žaludku, začal jsem panikařit – začal jsem se z ničeho nic bát. Musel jsem vyběhnout na čerstvý vzduch, ale příliš úlevy mi to nepřineslo. Říkal jsem si: „Sakryš, co to je?! Se jako bojím chodit do obchoďáku?” Ten nepříjemný pocit se pak s často opakoval.

Podle příběhů na internetu, by jeden došel k závěru, že jeho život prakticky skončil. Vím, co dokáže s generací našich rodičů udělat po domácku studovaná velká kniha zdravovědy. Radši jsem zašel rovnou k psychiatrovi, než si dělat závěry z internetových diskuzí. Diagnóza: „Trpíte panickými atakami“. Doktor mě uklidnil už jen tím, jak velké procento lidí v populace tyhle problémy zažívá a vysvětlil mi, že projevy této nemoci mohou být různé. Lidé třeba míjí návaly silného bušení srdce. A to stačí jedna nepříjemná situace. Nikdo nemá čas se zastavit, zrelaxovat, prostě vypnout. Někdy se stane, že to tělo nevydrží. Jde o to přiznat si, že je toho moc a nastavit si určité limity. Stresu se člověk v dnešní době jen těžko vyhne.

Důležité je zorganizovat si věci tak, abych je řešil jen v určitou dobu, mít čas na nerušený odpočinek. A když už budu hledat informace na inter-netu, rozhodně si vyberu odborníky. Musím zaklepat, ale řadu let jsem už v pohodě. I když toho mám pořád hodně!Je fakt, že když má člověk viditelné obtíže, setká se s větší tolerancí okolí. Problémy, které člověk zažívá s psychikou, vidět nejsou, není to jako zlomená noha. Proto si myslím, že je důležité, aby se o nich mluvilo a o možnostech pomoci vědělo co nejvíce lidí.