Kamil Fila

Původně jsem trpěl nespavostí, úzkostmi, záchvaty paniky. Když potom přišel rozchod po dlouholetém vztahu, do toho pracovní přetížení a neustálý stres, že něco nestíhám, začal jsem cítit smutek. Ten střídaly hořečnaté mánie, nemohl jsem jíst, spal jsem maximálně dvě hodiny denně, trpěl jsem nekontrolovatelnými záchvaty pláče. Všechno mi přišlo marné, i životy všech ostatních. Nejhorší pro mě byla ta fyzická stránka. Jsou to stavy, kdy se ti strašně sevře žaludek, srdce, vystřeluje ti ledová bolest do paží, do nohou, je ti blivno, myšlenky se začnou roztěkávat. Všepronikavá bolest. Až známý mě poslal k doktorovi. Protože z deprese se člověk jen tak nevymluví, nedej bože u piva. Ani ji nevyřešíš prací, cvičením, bylinkama… zjistil jsem, že fakt funguje jenom medikace.

Ve společnosti je to ale stále tabu. Lidi si myslí, že tím prozrazuješ svou slabost, nemáš to tahat do práce, na veřejnost…tak začnou chlastat, což problémy jen zhoršuje. Jako pitomost mi přijdou všechny alternativní léčby. Řeší méně závažné stavy, ale ne ty akutní. Já mám rád vědu a myslím, že doktoři i psychoterapeuti ví, co dělají.

Depresím se dá předcházet. Člověk se musí naučit být šťastný, pěstovat dobré mezilidské vztahy. Neporovnávat se s ostatními, být šťastný z toho, co má. Léky vytlumí ty nejhorší fyzické příznaky, ale zpracovat si to, cos v životě zanedbával, tě naučí jenom terapie.