Michal Viewegh

Než se mi to stalo, byl jsem hodně produktivní. Hodně jsem sportoval, dělal atletiku, běhal maratóny. Psal jeden román za druhým. Dovedl jsem z toho platit dva leasingy, hypotéky, rád jsem si zašel do drahé restaurace, pil vína. A pak mi praskla aorta a nastal roční výpadek…

Po návratu z nemocnice jsem ztratil zájem o věci okolo, nemohl jsem psát, byl jsem závislý na okolí, vyústilo to k depresím, sebelítosti. Říkával jsem si, že jsem si neměl záchranku zavolat, spíš to raději ukončit. Než jsem dostal antidepresiva, myslel jsem na sebevraždu. A největší krizí pak byl rozpad manželství. Zažil jsem pád ve všech oblastech. Na všechno jsem zůstal sám, přecitlivělý, hysterický, nula na bankovním účtu. Výpady paměti, musel jsem se učit i cestu do Alberta. Ale uvědomil jsem si, že musím žít kvůli dětem. A co jsem sám, konflikty zmizely a všechno se postupně lepší. Hodně mi pomáhá rodina, máma a bráchové se svými ženami. Dochází za mnou paní na úklid, dcery se starají, protože bych to sám nezvládl. Návrat k životu, jaký jsem žil předtím, už není možný, ale někam mne to posunulo. Umím být víc v pohodě, víc si všeho vážím, věnuji se dětem, přátelům.

Už také vím, co dělat, když je mi hůř. Důležité je udržovat pravidelný režim, přes den, po celý týden. A neuzavírat se. Sedět doma nic nezlepší, raději vezmu nordic hole a jdu se projít, anebo do hospody, kde si dám oběd, dvě piva a poslouchám muziku. Vždycky někdo přijde, začneme se bavit třeba o fotbale, ale furt je to lepší než sedět sám doma v teplákách, to se blbá nálada jen prohlubuje. Raději uklidím, dám si sprchu a ujdu třeba pět kilometrů – jen tohle mi zlepší náladu o padesát procent. Rady typu „to přejde, bude líp“, mě jenom popudí, jsou to kecy někoho, kdo to nezažil. Máte ráno problém vstát z postele, uklidit… z toho se sám nedostanete, to už je věc pro odborníka.