Neurotické poruchy –„úzkosti“

Jedná se o skupinu duševních poruch, u kterých dominuje nadměrný, opakující se pocit úzkosti a její tělesný doprovod. Tato úzkost je pouze (nebo převážně) vyvolána určitými dobře definovanými situacemi nebo objekty vně jedince, které běžně nejsou nebezpečné. Úzkost může zasáhnout v náhlých záchvatech nebo může na jedince působit trvale. Některé potíže se mohou projevit pouze tělesnými příznaky, takže si jedinec není své úzkosti ani vědom. Tyto poruchy mohou zásadně ovlivnit kvalitu života nemocného, omezují život v zaměstnání, vztahy i prožití volného času.

Jak vzniká neurotická porucha?

Příčiny vzniku jsou různé. Někteří jedinci mají vrozené vlohy k rozvoji úzkosti. Pokud se přidá dlouhodobý stres, zátěžové životní situace, konflikty v rodině, traumatické vlivy –šikana, zneužívání, atd. je rozvoj úzkostné poruchy téměř jistý.

U koho se může neurotická porucha rozvinout?

Porucha může postihnout všechny bez ohledu na věk, pohlaví, rasu, vzdělání, či národnost. Počátky poruchy se zakládají v dětství, plně se však nejčastěji projeví mezi 25. -40. rokem života. Soubor neurotických poruch se považuje za neinfekční epidemii 21. století. Statisticky nimi trpí čtvrtina celé populace.

Jak poznat neurotickou poruchu?

Základním projevem je úzkost, což je nepříjemně vnímaný subjektivní pocit spojený s pocity strachu a ohrožení, jakoby se něco mělo stát, ale postižený si neuvědomuje, co by to vlastně mělo být. Mírné obavy a úzkosti prožívá každý z nás, problém nastává tehdy, pokud se úzkost objevuje často, trvá nepřiměřeně dlouho a omezuje jedince v běžné aktivitě. Úzkost je často doprovázena tělesnými příznaky jako bušení srdce, bolest na hrudi, dušnost, pocit na zvracení, průjem, závratě, pocit „knedlíku v krku“, návaly horka, pocení, atd. Přesnou diagnostiku proveden lékař psychiatr. Pro obecný přehled neurotické poruchy třídíme následovně:

Úzkostné poruchy

  1. Fobie– patří sem úzkost a strach z určitých objektů a situací (např. strach z pavouků=arachnofobie), nebo strach z otevřených či uzavřených prostor, strach z mezilidského kontaktu a veřejného zesměšnění (sociální fobie), atd.
  2. Panická porucha– náhlý, prudký nástup úzkosti, doprovázen tělesnými projevy: bušení srdce, třes, dušnost, atd. Po odeznění je jedinec v klidu, ale žije v strachu, kdy se panika opět dostaví.
  3. Generalizovaná úzkostná porucha– úzkost není tak úporná jako u panické poruchy, ale je patrna stále.
  4. Smíšená úzkostně-depresivní porucha-úzkost není tak hluboká jako u panické poruchy, deprese také nedosahuje hloubky depresivního onemocnění.

Obsedantně-kompulzivní porucha–značně omezující porucha, kdy se u jedince objevují nutkavé myšlenky (obsese) nebo nutkavé jednání (kompulze), většinou obojí. Myšlenky člověka většinou bývají protikladné vůči těm, které si pacient přeje. Nutkavé jednání pak většinou slouží k zábraně úzkosti při těchto myšlenkách. (například: jedinec je přesvědčen, že je všude špína, představuje si jak je prostředí infekční = obsese, musí se neustále mýt, aby se špíny zbavil = kompulze)

Reakce na stres a poruchy přizpůsobení– velmi běžné stavy, vznikající následkem akutního stresu nebo pokračujícího traumatu. Stresovou událostí je myšleno například: ztráta blízké osoby, rozchod s partnerem, konflikty v rodině, narození dítěte, ukončení studia, atd.
Disociativní poruchy– vyskytují se ve vypjatých stresových situacích a u jedinců, kteří mají zejména velmi křehkou osobnostní strukturu. Patří sem ztráta paměti na událostí, stupor (jedinec je nehybný, ale není v bezvědomí), ochrnutí končetin (bez neurologického či jiného nálezu).

Somatoformní poruchy– projevem jsou hlavně tělesné příznaky, ale žádné klinické vyšetření neprokáže organický podklad (například jedinec má bolesti v určitých částech těla, žádné medicínské vyšetření proto však nemá vysvětlení).

Jiné neurotické poruchy– příkladem je neurastenie, jedinec je zvýšeně unavený, oslabený, není schopen se uvolnit, je podrážděný, má narušený spánek, bolesti na hrudi, atd.

Jak léčit neurotické poruchy?

V této skupině onemocnění se nejvíce využije psychoterapie (individuální, skupinová, rodinná, kognitivně-behaviorální). Psychoterapie pomáhá jedinci porozumět, co se s ním vlastně děje. Snaží se identifikovat faktory, které se na vzniku úzkosti podílejí. Učí,jakým způsobem zacházet s příznaky a s problémy v životě, a posléze trénuje dovednosti, které umožní jedinci, aby byl odolnější. Léky jsou v tomto případě až druhotným prostředkem. Léky nám můžou pomoct překonat akutní potíže a být jakousi berličkou k tomu, aby byla zahájena psychoterapie. Nejčastěji se využívají antidepresiva, právě pro svůj protiúzkostný efekt. Přechodně lze také využít velmi efektivních léků k rozpouštění úzkosti ze skupiny benzodiazepinů, u dlouhodobého užívání však hrozí závislost. Předpis léků a následná úprava dávkování spadá do rukou psychiatra.