I s psychózou se dá žít normální život

Psychóza je obávaná diagnóza, a proto, když mi ji poprvé sdělili, zhroutil se mi celý svět. Do doby, než se mi dostalo odborné psychiatrické péče, jsem žila vlastní život v zajetí svých myšlenek, kde všechno se vším souviselo, kde jsem byla schopná vytvářet složité, a přesto pro mne objevné náboženské myšlenkové konstrukce, připadala jsem si zcela výjimečnou
a vyvolenou a nechápala jsem, proč mi druzí nerozumí a nedej Bože, proč se mnou nesouhlasí. Postupně jsem se tak dostávala do sociální izolace, protože jsem přeci nechtěla být s lidmi, kteří mě nechápou. Nakonec se izolace proměnila ve strach z lidí, a to i z mých blízkých.

Přišlo období, kdy jsem spala maximálně dvě hodiny denně, mozek neustále pracoval, přestávala jsem být schopna vykonávat každodenní povinnosti, včetně chození do práce. Všechno vyvrcholilo mým odvozem do psychiatrické nemocnice, kde mě okamžitě začali léčit, přesto trvalo několik týdnů, než jsem si uvědomila, že jsem skutečně nemocná.

Náhled na nemoc, jak se tomu říká, pro mě představoval bolestivé zjištění, co jsem všechno prováděla v době akutní fáze onemocnění. A tak se mi začala rozvíjet deprese. Z nemocnice jsem odcházela s náhledem na svoje onemocnění, ale s plně vyvinutou depresí. Naštěstí moje psychiatrička našla velmi brzy takovou kombinaci léků, kterou mám i dnes, po 12 letech od poslední ataky. Díky těmto lékům jsem dlouhodobě stabilní, což mi umožňuje žít normální život s jeho radostmi i starostmi a vedle starostí o rodinu jsem schopna chodit na zkrácený úvazek do zaměstnání. Snažím se bezpodmínečně dodržovat léčbu.  Protože jsem si na vlastní kůži zkusila, co znamená vysazení antipsychotik, totiž velmi rychlý příchod další ataky, chtěla bych tento experiment lidem se stejnou diagnózou rozmluvit.

lišta

Pomůže podpora a možnost pracovat

Než jsem onemocněla schizofrenií, měla jsem o ní velmi zkreslené představy. Domnívala jsem se, že to znamená, že je člověk rozdvojená osobnost a podobné absurdity. Průběh mé ataky byl ovšem zcela jiný. Psychóza se u mne rozvíjela pozvolna, měla jsem pocit, že jsem nějak mimořádná, že mě lidi sledují, povídají si o mně, a že mám vysoce pozitivní energii, která mi pomáhá tvořit svět. Když se ataka rozjela naplno, prožívala jsem sluchové, čichové i tělesné halucinace a žila jsem v domnění, že má extrémní energie mě napojila na mého kamaráda, a že si s ním čtu myšlenky. Denně mi projíždělo hlavou tisíce nápadů a neustále jsem “četla a četla”, co si můj kamarád myslí, a byla jsem naprosto přesvědčená o tom, že se mnou takto na dálku komunikuje. Prožívala jsem obrovskou úzkost, ale zároveň jsem vnímala i poslání, že musím svému kamarádovi zachránit život. Tento konstrukt byl blud, který mě pronásledoval. Vše vyústilo tím, že jsem se domnívala, že mě chtějí zabít mí rodiče.

Následně jsem byla hospitalizována. Až několik týdnů po hospitalizaci jsem si poprvé uvědomila, že jsem nemocná a že můj blud není skutečný. Poměrně brzy jsem se dostala z nejhoršího, má lékařka mi říkala: “Vy jste zázrak medicíny”.

Časem jsem začala pracovat na plný úvazek v neziskovém sektoru a práce mě velmi naplňovala, dobyla mi síly, zvedla sebevědomí, perfektně mi to myslelo. Byla jsem tak plná energie, že jsem se rozhodla vysadit léky a ataka se po dvou letech vrátila, s menší silou, avšak opět s bludem, že mě chce zabít má rodina a přítel. Naštěstí jsem prohlédla velmi brzy.

Experiment s přerušením léčby se mi nevyplatil, i když se to zlepšuje, mám stále dojem, že mi nepracuje mozek tak, jak bych si představovala, zhoršilo se mé analytické myšlení, zmizel smysl pro absurdní humor, zhoršila se mi paměť a soustředění. Velmi dlouho mě provázely pocity beznaděje a nenaplnění. Pomohla mi práce, která je pro mě jako terapie a velká podpora partnera, rodiny a přátel. Je však možné, že můj mozek již nikdy nebude fungovat tak naplno jako dříve. I s tím se ovšem dá žít.

lišta

Co člověka může nemoc naučit?

Jmenuji se Markéta a mám duševní onemocnění. Moje nemoc se jmenuje schizoafektivní psychóza. To znamená, jak to vysvětlují odborníci: porucha přenosu dopaminu, což je nervový přenašeč, který zprostředkovává výměnu informací mezi nervovými buňkami. Tak si představte, že se dopamin masivně rozlije do mozku a začne působit na všech receptorech. Člověk má pak popletený mozek a myslí si, že vše okolo něho je důležité – nápisy na billboardech, značky a barvy aut. Máte pocit, že jste mystik, že máte nadpřirozené schopnosti. Máte halucinace, já jsem slyšela bubny, které mě lákaly do tmy, málem jsem utekla z domova do noci.

Jak se stane, že onemocníte? Je to z části vrozené, z části za to může nespokojenost se sebou samým, rodinná výchova. Už dávno předtím než jsem onemocněla touto nemocí, jsem měla potíže. Na gymnáziu se mi nedařilo udržovat přijatelné vztahy se spolužáky a to mě trápilo, nebyla jsem schopná udržet pozornost při výuce a nedařilo se mi soustředit ani na učení doma.

V dalších letech jsem se neustále přetěžovala v práci, doma. Myslela jsem, že všechno zvládnu, až přišla první ataka. Pak přišla druhá ataka, třetí hospitalizace a dalších osm let jsem se vzpamatovávala. Dělala jsem jen krůčky, učila se znovu vařit, starat se o sebe a rodinu, neprospat půl dne a tak.

Moje nemoc není jenom hrozná, ale taky mě něco naučila – dodržovat disciplínu. Ráno včas vstávat, pravidelně jíst a užívat léky a hlavně se vyhýbat alkoholu a drogám, např. marihuaně.

Měla jsem tak trochu štěstí, že jsem měla rodinu, která mě podporovala, ale jsou lidé, kteří rodinu nemají, a těm se s nemocí těžko vyrovnává. Ti potřebují pomoct. Bývají opakovaně pacienty léčebny.

Díky nemoci jsem se stala empatičtější a rozhodnější v tom, jak překonávat problémy, které život přináší. Občas se mi stane, že se zrovna necítím vyrovnaně, ale vím, že to zase přejde a já tak můžu pokračovat na cestě za uzdravením a plnit si své sny a přání.

lišta

Nežiju „s“ ní, ale žiju „ji“ aneb Jak se žije s paranoidní schizofrenií

Jsem úplně běžná žena, ničím kromě celého svého života nevybočuji z běžně uznávaných hranic normality. Pokud lze diagnostikovat celý život, tak přijímám svou nálepku paranoidní schizofrenik. Ne vždy jsem si však já nebo mé okolí mysleli, že je na mně něco, co lze nazvat „nemocí“.

V momentě, kdy jsem se jednoho dne ráno probudila, a kolem mě byli samí mimozemšťané, kteří se mnou telepaticky komunikovali a snažili se mi ublížit, už se o nějakých hranicích běžného prožívání hovořit nedalo. Svět se pro mne stal místem, které je bezbřehé, a kde je možné vše.
Pravidla tak, jak jsem je snad znala, přestala existovat a držet mě v mezích. Strach. Tato emoce byla nadlouho jediná, které jsem propadala. Ovládal mě a nedovolil mi vidět věci tak, jako je vidí ostatní. Hlasy, které mi překrývaly „realitu“, mě rušily, nedovolily mi soustředit se. Bytosti, které mi chtěly ukrást právě narozené dítě a mě nedobrovolně použít pro své účely.

Protože jsem studovala na vysoké škole sociální pedagogiku, pochopila jsem, že zážitky, které mě provázejí, se až nepříjemně podobají těm, o kterých jsme se učili v souvislosti se schizofrenií. Strach byl tak mohutný, že jsem zmateně potlačila svou hrdost a v zoufalství vtrhla k psychiatrovi. Byl milý a chápavý. Posunul ke mně krabičku s léky a jemně mi řekl: „Tohle je už vážnější…“. Pochopila jsem. Po lécích jsem prospala většinou 20 hodin denně, postupně přibrala 25 kilo a nedokázala se soustředit ani na běžné činnosti. Měla jsem štěstí. Mám skvělou rodinu, mí rodiče a tehdejší manžel se o mne starali 24 hodin denně, abych nemusela do léčebny. Povedlo se.

Po šesti letech, přestože mé pozitivní příznaky, tedy vize, hlasy a bytosti, nezmizely a prožila jsem během toho několik menších atak, jsem byla schopná existence v mezích „normálu“. Přesto jsem nebyla schopná najít práci, uspořádat si život podle svých přání a svět mi připadal jako příliš těžké místo k žití. Uzavírala jsem se dovnitř a tam hledala smysl. Pak jsem udělala krok vpřed, alespoň tak se mi to tehdy zdálo – vysadila jsem léky. Proč? Připadala jsem si uvnitř mrtvá. Pohřbená zaživa. Necítila jsem se dost intenzivně na to, abych měla pocit, že žiju. A měla jsem pocit, že léky stejně nedělají, co mají, protože příznaky zůstaly. Jediné, co mi odbouraly, byl strach.

Asi po třech měsících bez léků se mi rozjela ataka. Absence strachu se zextrémnila a já prožívala období plné mystických zkušeností, zážitků mystické smrti i zmrtvýchvstání, nahlížení svých minulých životů, hlubokých vhledů do podstaty života a vesmíru. Připadala jsem si výjimečná, vyvolená, byla jsem přesvědčená, že jsem vtělením samotného Ježíše.

Odvaha, kterou mi ataka vzedmula, se projevila v zásadních životních změnách. Odešla jsem od rodiny, odstěhovala se o 300 km dál, spálila za sebou všechny mosty. I když, přesně tak to nebylo, protože mosty pak spálili lidé okolo. Nedokázali přijmout to, co jsem dělala, a že jsem vybočila z „normality“ víc, než si dokázali představit. Jak se ataka stupňovala, začaly pocity vyvolenosti opadat a já se začala se životem znova úporně rvát. Přicházely deprese, propady, úzkosti na hranici snesitelnosti. Ale já toužila žít. Prahla jsem po tom tolik, že když jsem viděla, jak působím bolest svému partnerovi, a když hlasy a vize byly plné příkazů zabití ať už sebe nebo druhých, probrala jsem se. Znovu se ozval strach. Tentokrát o ostatní. Říkejte tomu, jak chcete, já tomu říkám láska. A láska dělá zázraky. Kvůli ní jsem znovu začala brát léky. Ty mi pomáhají držet si odstup od všeho, co zažívám. Učím se. Učím se zavčas poznat, kdy začínám vnitřně umírat a dávku mírně snížit. Učím se ale poznat i moment, kdy jde do tuhého, a já musím léky na čas zvýšit. Je to život na hraně, ale nikdo se zkušeností s duševní nemocí nemůže říct, že život s ní je lehký. Já jsem já a nedokážu říct: tohle je moje a tohle je nemoc. Moje diagnóza je diagnózou celého mého života. Nežiju „s“ ní, ale žiju ji.

lišta

Nepropadejte panice!

Bude to už dva a půl roku, co jsem začala zažívat časté panické ataky, i když jsem v té době ještě netušila, co se se mnou děje. Je těžké duševní nemoc popsat ostatním, ale pokusím se.

Panická ataka je náhlý stav intenzivního vyděšení. Najednou jste slepí vůči okolnímu světu a cítíte jen, jak vám silně a rychle buší srdce, třesete se, pláčete, nemůžete popadnout dech… Mnoho lidí s touhle poruchou (včetně mě) jelo někdy na pohotovost ze strachu, že se jedná o infarkt nebo dušení. Nejedná. Váš mozek prostě začne zběsile vysílat zprávu: NEBEZPEČÍ!

Při sebemenším konfliktu s někým blízkým. Při výstupu na rozhlednu, v obchodě, ve velkém davu lidí, v kině. Během několika vteřin se můžu dostat do stavu, kdy jsem paralyzovaná, nesmyslně vyděšená a moje tělo je v maximálním emočním vypětí. Jakmile se ataka rozběhne, už si nedokážu moc pomoci sama – buď mě někdo musí rozptýlit, anebo musím počkat, až se vyčerpám natolik, že to odezní.

Dobrou zprávou je, že existuje pomoc. Během posledního roku jsem se dostala z období, kdy jsem měla několik atak týdně, na frekvenci kolem jedné ataky měsíčně, se kterou se navíc dokážu lépe vypořádat. Nebylo to snadné, ale měla jsem štěstí v neštěstí. Přerušila jsem náročné studium, abych se mohla soustředit na své zdraví. Velmi mi pomohla podpora rodiny a přítele, kteří se mi vždy snaží pomoct, i když to není nic snadného. Našla jsem léky, které mi nezpůsobují žádné vedlejší účinky, a výbornou terapeutku. A v neposlední řadě si nedovoluji pracovat po večerech ani o víkendech, snažím se každý den meditovat, sportovat, pravidelně jíst a hodně spát.

Nemyslím si, že se atak někdy úplně zbavím, ale věřím, že s tím i v budoucnu zvládnu normálně žít.

lišta

Schizofrenie je mou součástí a učí mě mít ráda své tělo a svou duši

Začalo to na střední škole s poruchou příjmu potravy,  interupcí a alternativním stylem života (spiritualita a přírodní léčení).  Dvouletá působnost v léčitelství, účast na rodinných konstelacích (střídavé prožívání emocí), tříleté pracovní vypětí a stres s sebou přinesly  bludy, deprese a nakonec fyzické zhroucení.  Další snaha pracovat a žít v partnerství i s léky se dařilo, dokud jsem si léky sama nevysadila.

Trápila jsem se. Nikdo nevěděl proč. Rodina i přátelé se mi snažili pomoct, ale nevěděli jak. Ani já jsem si nedokázala pomoct. Poslouchala jsem hlasy ve své hlavě. Jedině ty mi pomáhaly a s nimi mi bylo lépe než s lidmi. Byla jsem hodně sama, než mě hlasy dovedly k úplné bezmoci, což mě vlastně zachránilo. Nemohla jsem ublížit sobě, ani nikomu jinému. Dostala jsem se do psychiatrické léčebny, kde jsem se zotavila a zvykla jsem si na léky.

Život šel dál a přinesl s sebou i změny, kterými jsem docela hladce procházela, dokud jsem pod dohledem psychiatra opět nevysadila léky.  Následovalo fyzické i psychické zhroucení v chráněné dílně. Po dalším léčení jsem se vrátila zpět do chráněné práce.

Spolupráce s psycholožkou a psychiatričkou mi pomáhá získávat náhled na nemoc.  Schizofrenie je mou součástí a učí mě mít ráda své tělo a svou duši.  S láskou k sobě, blízkým a kolegům se mi daří v životě pokračovat. Věřím, že se mi bude dařit žít radostný a plnohodnotný život i se schizofrenií.