CO STIGMA ZPŮSOBUJE?

Stigma duševního onemocnění zasahuje téměř do všech oblastí života člověka, který toto onemocněním zažije. První velkou oblastí je zdravotní péče. Ukazuje se, že lidé, u kterých duševní onemocnění propukne, často nevyhledají pomoc lékaře, protože se bojí, že by je lékaři nepochopili. Zároveň se také stydí za svoji nemoc před svým okolím a mají strach z toho, že kdyby se lidé z jejich okolí o návštěvě psychologa či psychiatra dozvěděli, začali by se k nim chovat jinak. Druhým problémem v oblasti lékařské péče je to, že se často stává,
že lékaři přičítají jejich tělesné problémy, jako je třeba bolest hlavy nebo nevolnost, jejich duševnímu onemocnění a tak se těmto lidem nedostane odpovídající péče.

„Často mě trápí problémy se žaludkem. Vždy jsem měla citlivý žaludek. Když jsem se snažila, aby mi můj lékař pomohl, řekl mi: To je vaší depresí nebo vaší fobií. Nejsem hloupá a velmi dobře poznám rozdíl mezi bolestí žaludku a příznaky mé fobie.“ – Eva

Stigma se také projevuje v pracovním životě lidí s duševním onemocněním. Často se stává, že poté, co lidé s duševním onemocněním přiznají zaměstnavateli svoji diagnózu, dostane se jim jiného zacházení, než na jaké byli dosud zvyklí. Setkávají se s tím, že dostávají méně zodpovědné úkoly, jsou nuceni přijmout nižší pozici, zkrácený úvazek nebo dostanou výpověď. Někteří lidé zažili na pracovišti šikanu ze strany svého zaměstnavatele nebo kolegů právě kvůli jejich onemocnění. Lidé s duševním onemocněním také mohou mít problém získat pracovní místo poté, co při pohovoru zmíní, že mají toto onemocnění. Proto často dochází k tomu, že je tato diagnóza před zaměstnavateli zatajována.

„Tři roky jsem pracovala jako uklízečka, ale když jsem se zmínila, že o tom, že mám domluvenou schůzku s psychiatrem, tak mi další týden přišel dopis, v němž bylo napsáno,
že mé služby už nejsou nadále třeba.“ – Helena

„Nedoporučili mě na vyšší pozici, přestože jiní lidé, kteří měli méně zkušeností a byli méně kvalifikovaní, doporučeni byli.“ – Marek

„Zabralo mi sedm let, než jsem se vrátila do práce po otřesné zkušenosti z univerzity, kde jsem byla zaměstnaná jako výzkumnice. Onemocněla jsem depresí, byla jsem šikanovaná, zastrašovaná, obtěžovaná, dokud jsem nepodala výpověď… jeden z kolegů připnul na nástěnku v mé laboratoři útočný článek o lidech s duševním onemocněním a další kolega se se mnou odmítal bavit.“ – Jana

Stigmatizace často přichází i od těch, kteří jsou lidem s duševním onemocněním blízcí.  Často dochází k tomu, že s lidmi s duševním onemocněním přestane komunikovat jejich rodina, přátelé či kolegové. Některé lidi opustí jejich partneři, i když právě tito lidé jim mají být v tomto období největší oporou. Také navazování nových známostí je velmi složité, jelikož mnoho lidí má předsudky o duševních nemocech, a vnímají je jako velkou překážku pro partnerský vztah.

„Když jsem onemocněl poprvé, bylo mi sedmnáct a byl jsem na střední škole. Choval jsem se někdy dost nevhodně a moji kamarádi a spolužáci si ze mě dělali legraci. Cítil jsem se kvůli tomu hodně špatně. Pak jsem byl hospitalizovaný. Když se o tom dozvěděli, všichni mě opustili. Ztratil jsem kamarády.“ – Dušan

„Můj manžel plánuje rozvod a pohrdá mnou jen kvůli mé nemoci.“ – Anita

„Otevřela jsem se lidem, ale jeden můj kamarád mě velmi zranil. Bereš léky, řekl. Nejsi v pořádku, běž a vezmi si léky. Prostě běž.“ – Věra